Trocha historie
Ve středověku i na počátku novověku si komíny museli vymetat vlastníci domů sami. Kominictví jako odborná profese byla ustanovena až v 16. století, a to v souvislosti s rozvojem renesančního stavitelství. Do tehdejších Čech přes Německo začali přicházet tzv. „mestkomináři“, kteří byli původem z Itálie. Z nich byl nejznámější například Tomáš Moniga z Lucernu, který získal monopol na vymetání všech komínů v Praze. Spolu s příbuznými Bartolomějem a Matějem De Martini se věnovali cechu kominictví. Později se Matěj De Martini proslavil a získal privilegia od císaře Rudolfa II. (podle pověsti díky tomu, že císaři tajně opatřoval zvláštní saze, které potřebovali císařovi alchymisté k pokusům).
S migrací italských kominíků souvisí i vznik tuzemské větve cechu kominíků rodu Benoni. Členové tohoto rodu se kominického řemesla v některých případech drželi až do poloviny 20. století. Kominictví se tedy v rodě Benoni drželo minimálně 250 let.
Cech kominíků pražských existoval již před rokem 1748 – z té doby máme dochovanou cechovní pokladnu (dnes ji můžete najít v Muzeu hl. m. Prahy). V roce 1868 vznikla Jednota kominických tovaryšů ku vzájemné podpoře v Praze. Na celostátní úrovni existovalo od roku 1896 Zemské společenstvo mistrů kominických v království Českém
Po spojení pražské a mistrovské organizace vznikla Jednota kominíků, která fungovala až do 50. let 20. století, kdy byly zrušeny živnosti. Kominická činnost se na krátkou dobu obnovila znovu v 60. a 70. letech, ale v roce 1981 byla zakázána. K opětovnému rozvoji došlo až 90. letech 20. století.
A jak je to dnes?
Největší rozkvět kominíci zažívali v době průmyslové revoluce. V současnosti, v době nárustu ústředního vytápění, kominíků stále ubývá. A je to především rodinná tradice, která se předává z otce na syna. Po vyučení ve škole nastoupí nováček buď jako zaměstnanec nebo může založit vlastní kominickou živnost. Mistři, kteří již mají své zakázky neradi berou mladé učně, jelikož jim berou práci. Syn vám práci nesebere pouze ji po vás přebere. Proto kominictví především zůstává v rodině.
Patronem kominíků je sv. Florián, který je ochránce v případě hrozícího nebezpečí ohně, vody a války, proto je také často označován za patrona hasičů i zedníků. Postava ve zbroji římského vojína s mečem a korouhví, vylévající vodu z vědra na hořící dům v připomínce toho, že prý kdysi svou modlitbou odvrátil plamennou zkázu.
Co se týká klasických kominických uniforem dost se omezilo jejich nošení. Ti, co začali toto „řemeslo“ vykonávat později, už nemají takovou úctu ke zvyklostem a tradiční pracovní uniformu nenosí, chodí většinou montérkách a tak kominíka dnes snadno přehlédnete. Existují ale i slavnostní uniformy, kdy jejich hlavní dominantou je bílá čepička. Ta se používá v Českých zemích. V okolních státech se nosí cylindry. Uniformy se nosí na valných hromadách, jednáních a tak dále. Někdy, pokud jde o rodinnou tradici se v nich kominíci i žení a pohřbívají. Navíc v dnešní době musí kominík umět i cizí řeči, protože jsou domy, kde žijí cizinci a je potřeba se s nimi domluvit.
Každé malé dítě ví, že si lidé chodí pro štěstí sáhnout na knoflík. To se děje dost často, hlavně v období maturit.
Za posledních dvacet let se změnily zdroje tepla. Dříve se používala více kamna na uhlí a dřevo. Dnes se přešlo na plyn. Každý chce v dnešní době ušetřit, a tak se vymýšlí nové technologie, nové lepší a bezpečnější spotřebiče. Tomu musí odpovídat i komíny.
